Častá loučení, i když jen na chvíli, mne provazejí poslední roky. Žijeme každý v jiném městě a vídáme se co pár dnů. Jsem raději, když odcházím z domu a on mne nevyprovází, protože se můžeme políbit skryti zraku ostatních. O to větší muka prožívám, když se loučíme na veřejnosti. Rozloučením bych myslel jen krátké políbení, vždyť i já nemám rád páry, co se vystavují v divokém zakousnutí světu. A je jedno jestli to jsou kluk a holka, dva kluci či dvě holky.
Tak to bylo i tento týden na nádraží, podání ruky jako přátelé. Ach jo, vím, že asi hodně lidí by se dívalo zle. Třeba za pár let pochopí, že i my máme touhu-nárok-potřebu se loučit jako ostatní co se mají rádi.
Pak na ten okamžik myslím třeba celý týden. Je podzim a ze mne se stává citlivka.
Našel jsem písničku, co se podobá tomu pocitu:
Zde hledá
Wau !!! 100% súhlas. Presne to isté si myslím aj ja. Niekedy je to skoda, ze sa "smieme" lucit iba doma.. Jasne, kto ma odvahu, moze sa lucit bozkom na verejnosti, ale kto z nás tú odvahu má? Mozno páry vo velkych mestach.. A ta piesen je prekrásna!